Zvon je kovový hudební nástroj kalichovitého tvaru, který slouží ke svolávání věřících k modlitbě. Mlčí jen v posledním pašijovém týdnu před Velikonocemi, a to od Zeleného čtvrtka po odeznění modlitby Sláva na výsostech Bohu, kdy odletí podle pověsti pro papežské požehnání do Říma. V té době je nahrazují různé řehtačky, klapačky a hrkačky, s nimiž chodívali mladí chlapci koledovat. Na Bílou sobotu se zvony vracejí po Gloria a hlaholem všem oznamují „Byl jsem tam!“
Pověst dále praví, že pokud se při zvonění o Bílé sobotě umyjete v pramenité vodě, budete celý rok zdraví. Také máte zamést dům, aby se v něm nedržel hmyz a ovocné stromy postříkat vodou, aby dobře plodily.
Úloha zvonů a kampanologie
Zvon má dvě části – tělo a srdce. Srdce je pohyblivou bicí součástí zvonu. Zvon je také technickým a výtvarným dílem, a často pro značnou dokumentační hodnotu také historickou památkou. Obor, zabývající se zvony a zvonařstvím se nazývá kampanologie. Campania je krajinná oblast v jižní Itálii, kde v roce 409 biskup Paulinus z Noly kovové zvony poprvé popsal. Zvony slouží na svolávání věřících k bohoslužbě, oznamují čas a zvoní k významným událostem či životním mezníkům – ohlašují svatby, narozeniny význačných osob, korunovaci panovníků, inauguraci volených hlav států, anebo umíráčkem zvěstují čísi skon. Drobné zvony a zvonky se používají v symfonické hudbě jako bicí nástroj. Kromě těchto církevních a společenských událostí nám zvuk zvonu odedávna oznamuje poplach: možná pamatujeme z dávného cvičení civilní obrany, že zvony značí radiační poplach, oznamují také požár nebo povodeň, stejně jako vpád cizích vojsk.
Anatomie zvonu
Zvon se skládá z těla a srdce. Dřevěný nosník, na kterém se zvon houpe, se nazývá hlava či hlavice (staročesky jho, jařmo). Tělo se dále dělí na:
- Horní část zvonu, za kterou se věší, je šesti nebo čtyřramenná koruna. Slouží k upevnění zvonu na hlavě. Koruna se skládá z ramen uspořádaných podle záměru zvonaře.
- Věnec je dolní část zvonu, do níž bije srdce. Tloušťka věnce se podle úderů, kterým je vystavena, nazývá rána. Dolní část, zužující se konec od věnce směrem dolů nazýváme lem.
- Střední část těla zvonu mezi čepcem a věncem je krk (plášť), na něm jsou většinou nápisy. Čepec je horní část těla zvonu, zpravidla lemovaná pásem nebo linkou a rozhraní mezi krkem a čepcem říkáme rameno.
- Srdce je ve zvonu zavěšeno většinou na bandalíru – koženém pásu. Srdce dělíme na čtyři části: k zavěšení slouží oko; dřík je dlouhá část srdce; pěst bije do věnce, čímž zvon rozeznívá, výpusť je dolní zakončení srdce zvonu. Dolní otvor zvonu se nazývá ústa.
Odlévání
Řemeslný vrchol zvonařství je v 16. století a od té doby se nic moc nezměnilo. Zvony se stále odlévají ze zvonoviny do hliněných forem a jejich základní kostra zůstává stejná. Došlo pouze k přesnějšímu propočítávání zvonového žebra (průřez zvonu) a užívání dříve nedostupných technických prostředků. Pece se již nevytápějí dřevem, ale koksem anebo jsou elektrické, formy se přesouvají jeřábem, zvonaři nosí žáruvzdorné obleky. Výroba velkých zvonů vyžaduje dodnes velký podíl ruční práce. Provádí se na zakázku a je vždy jednoúčelová.
Zdobení zvonů
Zvony často zdobí nápisy a reliéfy. Mají konkrétní tón. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně upravené hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnost. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný. Velkým zvonům hrozí poškození v podobě puknutí. To mělo dříve za následek nutnost přelít celý zvon. Dnes už je puklé zvony restaurujeme.
Zvony mají jména
Velké zvony mají svá jména, dostávají je při svěcení, které provádí biskup či kněz. U nás vybíráme jména podle českých patronů nebo svatých. Zvon často dostává jméno podle svatého, jemuž je zasvěcen kostel. V naší republice je největší zvon Zikmund na Pražském hradě v chrámu svatého Víta. Váží asi 14 tun. V Pražské Loretě je památkově chráněný zvonkohra. Za největší zvon na světě de považuje Car kolokol v Moskvě. Váží 201,924 tun, na výšku měří 6,14 m a v průměru má 6,6 m. Tento zvon však nikdy nezvonil, neboť ještě před zavěšením pukl. Za druhý největší zvon na světě býval považován zvon v chrámě Šitenno-ji v Japonsku z roku 1902, byl ale roku 1942 roztaven. Největší funkční zvon světa je zvon Minium z Myanmaru v jihovýchodní Asii z roku 1790 – váží 88 tun. V Evropě to je Pummerin z roku 1951–2 z kostela sv. Štěpána ve Vídni.
Způsoby zavěšování zvonů
Tradičním způsobem zavěšení zvonu u nás je upevnění ve svislé poloze na zvonové hlavě s pákou, z které visí provaz. Zvon se rozhoupe pravidelným tahem za provaz a srdce uvnitř bije o jeho stěnu. Dnes bývá často zvon rozhoupáván elektrickým vyzváněčem. Také jsou zvony tzv. „rebelantské“ nebo „husitské“, které jsou upevněné hlavou dolů (u nás v Kouřimi a v Rovensku pod Troskami). Zvoní se na ně šlapáním na páku a zvon se zaráží o příčně položenou osu, přičemž ke zvonění dochází jen na jedné straně. Další způsob je zapuštění zvonu pevně do zdiva, při zvonění je v pohybu pouze srdce (pravoslavné chrámy v Rusku). V Orientu bývají zvony také často zavěšeny napevno, ale zvuk nevydává srdce, nýbrž se do zvonu tluče kladivem.
