Pálení čarodějnic

Dny čarodějnických shromáždění kopírovaly významné pohanské svátky, z nichž si některé časem přivlastnily církve a oděly je v křesťanská procesí. Čarodějnice se tak dále rojily třeba na Hromnice, svatého Jana či na svatého Tomáše. Pálení čarodějnic. je tradiční kratochvíle – oheň, buřty a setkávání se s přáteli

Základní čarodějnický slet ale patří první květnové noci. To proto, že v starých časech se dny počítaly od soumraku (respektive objevení se první hvězdy) do následujícího setmění. Podle dnešního počítání zapalujeme ohně večer 30. dubna. Noc se také nazývá Filipojakubská, případně též Valpuržina podle abatyše z Hildesheimu, sestry svatého Vilibalda. Na opravdových čarodějnických sabatech muselo být alespoň dvanáct účastnic, ale na známé Petrovy kameny se prý slétala přímo středoevropská internacionála čarodějnic z Moravy, Slezska a snad i z Čech, takže zde uctívaly Belzebuba latinsky, polsky, německy a samozřejmě hlavně česky.

Jak to o čarodějné noci chodívalo

Celému shromáždění předsedal Satan v podobě kozla, zde nazývaný Mistrem Leonardem. Často byla přítomna i jeho družka, první zavržená Adamova žena Lilith, a pak spousta fujtajblíků, ještěrek, hadů, ropuch a tvorů už ze své podstaty odporných. Muziku obstarával buben potažený oběšencovou kůží a pískalo se na kosti, sloužila se rouhačská modloslužba, tančilo se a hodovalo. Erotický aspekt těchto prvomájových oslav naplňoval fakt, že obcoval každý s každým, především se stála fronta na kozla Leonarda. S Jitřenkou se ale kozel proměnil na černého kohouta a to znamenalo, že čarodějnice osedlaly košťata a vrátily se domů.

Takové domácí pálení

Nejde o slivovici, ale o Čarodějnice, a to v tak říkajícím domácím vydání, s rodinném a nebo s přáteli. Velkou legrací bývají především pro děti, protože kromě společných zpívánek a skákání přes ohníček (na zahrádce už kvůli sousedům jistě nebudeme zapalovat nějakou zbojnickou vatru), je zlatým hřebem zpopelnění figury čarodějnice. Připravíme ji snadno z klacků či latěk svázaných či sbitých na kříž a oblečených do nějakých starých částí oblečení jako při výrobě klasického strašáka do zelí. Hlavu nejspíš vytvoříme ze zmuchlané koule papíru. Úplně nahoru patří šátek, nějaká hučka a nebo prostě malířská čepice z papíru – umíte ji vůbec složit?

A něco málo k snědku

Radit jak uříznout správný lískový prut (proboha ne nějakou sušinu) asi umí každý, zrovna tak, jak na koncích naříznout buřt, špekáček a nebo kus točeňáku, aby při pečení „rozkvetl“ na růžičku. Pečeme je mimo přímý oheň, stejně jako brambory ve žhavém popelu. Když je nakonec vyhrábneme, představují se solí velmi osobitou pochoutku. Zamažeme se přitom nejspíš, ale to k ohníčku už tak nějak patří. Pálit ohně není dovoleno všude a především za suchého jara z těchto oslav nemají radost hasiči, pro něž v lepším případě znamená zvýšenou pohotovost a v horším hodně práce. Když fouká, buďte proto opatrní, oheň může být rychlejší než smrt. Bylo by škoda, aby se zábava magické noci proměnila v tragédii.