Kdy lidé objevili krajku a začali jí zdobit své oděvy, se přesně neví, ale krajka se pravděpodobně zrodila v Malé Asii, zprvu je jako ozdobená rybářská síť. Nejstarší na Kypru objevené kostěné paličky k paličkování krajky pocházejí asi z 4. století našeho letopočtu. Od té doby se obliba krajky stoupá a klesá ve velkých módních vlnách a krása českých krajek má ve světě zvuk. V současnosti bere horduli a paličky do ruky více žen, než by se dalo čekat. Samo paličkování je příjemný relax.
Jak jdou k sobě zasmušilá úbočí vyrůstající ze severočeské uhelné pánve s jemnými kudrlinkami krajek? Docela dobře, neboť právě zde bylo nejvýznamnější středisko krajkářské tvorby na našem území. Ze starých krušnohorských chalup putovaly krajky doslova do celého světa.
Krušnohorské krajky
Na počátku 16. století byl Jáchymov po Praze největším městem na našem území. Razily se zde tolary, které později daly po léta jméno hlavní světové měně, těžilo stříbro a další cenné kovy v míře nevídané, kdekdo v bohatých městech a osadách uměl číst a vyznal se v písmu. Byl povšechný blahobyt, který stíral propastné společenské rozdíly do té míry, že kmáni svůj šatník připodobňovali pánům a krajky se objevovaly i na košilích. V oblasti Krušných hor se paličkování spojuje se jménem Barbory Uttmannové a městečkem Annaberg. V mládí se provdala za úspěšného prospektora s nímž měla dvanáct dětí. Po jeho smrti (ve čtyřiceti), se úspěšně ujala řízení rodinných důlních podniků a navíc se pustila do obchodování krajkou. V roce 1571 zaměstnávala více než 900 duší, od nichž vykupovala hotové krajky. Zákazníky měla nejen mezi mohovitými místními těžaři, ale v celém Sasku i Čechách.
Faktorské podnikání
Organizací obchodu s krajkami položila základ budoucímu velmi úspěšnému faktorskému podnikání. To spočívalo v tom, že Faktoři v určených městečkách vykupovali většinou v době sobotního trhu hotové krajky a vydávali krajkářkám materiál a objednané nebo nové vzory. Krajkářky se ze samot i osad na odlehlých úbočích slétaly k faktoriím jako motýli. Vžitá představa o nešťastných chudých řemeslnicích se v tomto období míjí se skutečností – krajkářky byly za své umění dobře placeny. To s násobkem platí pro obchodníky s krajkou, kteří dík spojení s tehdejšími bankovními domy dokázali financovat i rozsáhlé zahraniční zakázky, pocházející mnohdy přímo od panovnických dvorů. Na konci 16. století působilo na obou stranách Krušných hor jistě 10 000 výrobců.
Šumava, Chodsko, Sedlice, Valaško, Haná, moravské Slovácko…
Další oblastí s krajkářstvím doloženým už v 16. století je Šumava. Roku 1587 císař Rudolf II. povoluje usazení různých řemeslníků, v jejichž počtu jsou i krajkáři, na Domažlicku. Protože Šumava nebyla tak bohatá jako Krušnohoří, řemesel zde bylo mnoho a lidí málo, uvádí se zde k roku 1800 dva tisíce krajkářek. Na Chodsku se paličkování říkalo klimprování. Krajkářské umění z Šumavy na jednu stranu splývalo s bavorskou oblastí, na druhou zasahovalo až do jižních a středních Čech. V Sedlici u Blatné tvořili krajky z bavlněné nitě, žíní, slámy a zlata a stříbra. Zde také rok před koncem 19. století vznikla známá krajkářská škola, kterou za šest let existence absolvovalo téměř třináct set žaček. Nepaličkovalo se však výlučně v horách a jenom v Čechách, menší osobité krajkářské oblasti nacházíme i v nížinách a na Moravě a Slezsku, například na Valašku, Hané či na moravském Slovácku.
Vamberská krajka
Do podhůří Orlických hor přišla krajka až v pobělohorské době s novými pány. Žena majitele vambereckého panství Gamba, snad ze stesku, učila místní ženské paličkovat tak, jako v rodných Flandrech. Těžko říct, zda paní Magdalena přivezla víc, než vzory, ale doklady starší krajkářské produkce se zde už prostě z křehké povahy výrobku žádné nedochovaly. Vamberk je v u nás pro krajkářství synonymem – vždyť zdejší zboží patřilo k nejlepšímu: hrubějšímu krajkářky říkaly půlzlatky, sejtky, šantaláše či placáky, středním krajkám doubravské, pomatené, žábové a falešné a těm nejjemnějším rejsované či fajnovačky…
Marie Terezie a krajkářství
V 18. století se o další rozvoj krajkářské výroby v Krušnohoří postarala sama císařovna. Krajkářství se stalo významnou hospodářskou oblastí. Šlo nejen o vídeňskou parádu, ale o celkový rozvoj mocnářství, založený na zvyšování výroby i zavádění nových technik a vzorů. Proto Marie Terezie roku 1767 zřídila v Praze první krajkářskou školu ve střední Evropě. V důsledku změny hospodářských poměrů na našem území dříve bohatí obyvatelé hor chudli. Mohly různé druhy domácké práce zlepšit neutěšenou hospodářskou situaci obyvatel nejchudších oblastí? Pomoci mělo odborné školství, ekonomická podpora a ochranná opatření vůči dovozu zahraničních krajek. Krajkářství Marie Terezie prohlásila roku 1755 svobodným povoláním. Její manžel František I. Lotrinský zase dbal prostřednictvím svého podílu ve Východoindické společnosti na vývoz našich krajek do zámoří.
Krajkářská škola
V zmíněné krajkářské škole vyučovali holandští odborníci. Po zavedení povinné školní docházky si žáci v hodinách ručních prací osvojovali základy krajkářství. Vznikaly další odborné školské ústavy, jejichž součástí byly i manufaktury. Pak se z Prahy a Vídně začaly školy vracet do Lokte, Jáchymova, Kraslic, Božího Daru, Měděnce, Slavkova či Kovářské. Vedle státu dbaly o výchovu a zdokonalování krajkářů četné spolky odborné i národní. Jenže o budoucnosti už bylo rozhodnuto: v Evropě se roku 1806 objevil krajkářský stroj, který k nám pronikl koncem dvacátých let. Tradiční ruční práce si sice lidé stále váží, ale nakonec vítězí peněženka a tak se na konci 19. století definitivně prosadily levnější strojové výrobky.
Česká krajka dnes
O sto let později se však na školách i v kurzech znovu desítky rukou chápou příze a paliček. Mezi špendlíky se na herdulích znovu rodí křehká motýlí křídla. Rodí se nové krajky. Řemeslo, které mělo zpočátku opravdu zlaté dno, později sotva zajišťovalo přežití, a nakonec se téměř vytratilo, se v čase zcela proměnilo: z manufaktur se vrátilo do domácností a ateliérů, aby těšilo a naplňovalo tvořivou touhu.
